Ode dne, kdy jsem se narodil...
Věříte na osud, kamarádi...?
Já jo. A naši taky. Vím přesně, o čem mluvím, zažili jsme si to spolu a to jsme spolu ještě ani nebyli. Já jsem ještě vůbec ani nebyl na světě a už jsem si vysnil tuhle mojí rodinu. A naši to samé, čekali přímo na mě. Všechny okolnosti je dlouho vedli ke mně. To bylo tak. Zkrátím to, páč jsem u toho ještě osobně nebyl a mám to jen z vyprávění. Pejska chtěli oba dlouho, odjakživa. Máma dokonce už od základky chtěla přímo chodského psa, jenom nevěděla, že se to plemeno tak jmenuje. No ale byli rozumní, a protože měli dlouhou pracovní dobu a další rodinné okolnosti, tak pejska neměli, protože by strádal. No a když se to potom všechno narovnalo, tak mě začali hledat. To vám bylo! Zrovna byl Covid, rok 2020/21, všichni pracovali doma na home office a všichni si pořizovali psa. Vypadalo to, že si všichni pořizovali chodského psa. Na každý vrh bylo třeba třicet zájemců. Jednou našli jedno štěňátko v Jihočeském kraji, kterému byla zrušena rezervace a bylo ihned k odběru. Ale naši poznali, že to nejsem já, tak tu nabídku odmítli. Taky to měli těžší ještě o to, že chtěli tmavého pejska a podle toho vybírali. Já jsem v té době nebyl ještě ani u maminky v bříšku, tak jsem trnul, aby nevybrali jiného kluka. Taky se tak málem stalo! Vybrali si finální pár dle krycího listu, oslovili chovatelku, napsali jí o sobě spoustu věcí a domluvili se. Měli pejska zamluveného. Šmankote, tam nebudu já! Čekalo se, až bude fenka hárat. Ale ona to prodlužovala, měla zpoždění a pak mezitím jsem já už byl konečně v bříšku. Tak teď ještě, jak jim o sobě mám dát vědět... A pak se to stalo. Ta fenka nezabřezla. To jsem jí teda ale vůbec nepřál, takový já nejsem. Cesta k našim by vedla jinudy i kdyby se tohle nestalo. To vím.
No prostě, ve chvíli, kdy se naši dozvěděli, že tam štěňátka nebudou, tak máma otevřela seznam narozených vrhů a tam na ní vyskočil ten můj. Ihned volala, no a co, že je neděle. Dlouho mluvila s mým chovatelem a domluvili se. Kluci jsme byli čtyři a zarezervovaní byli tři. Všechno to zapadlo, PARÁDA, BUDU JEJICH!!!! Teď ještě, aby si vybrali mě a ne některého z bráchů. Musím se moc snažit, až přijedou! A taky jsem se snažil. Přijeli ze zájemců jako první. Byli moc milí. Přesně takoví, jaké jsem si je vysnil. Celou návštěvu jsem se prdelil u plůtku ohrádky co nejblíž k nim. Bráchové i ségry se taky snažili, ale já se rval. Ručičkama jsem se natahoval nahoru a nikam jsem neodešel. Ostatní to pak zabalili, byli unavení a postupně odpadali a usnuli. Já ne. Já tam byl s nimi celou dobu. Když mě budoucí páníček choval na ruce, tak jsem mu upřeně koukal do obličeje, abych si ho pamatoval. A pak jsem se otočil na mamku a díval se na ní úplně stejně. Dlouho a důkladně. Tak to jsou oni..., moje rodina... ❤️
Později jsem se navíc ještě dozvěděl, že před tou návštěvou dostávali průběžně naše fotky a tajně si mysleli na kluka se zelenou mašlí. A když dorazili na návštěvu a bavili se s chovatelem, tak on jim hned u vrat řekl, že má takový svůj tajný typ, že by pro ně vybral kluka se zelenou mašlí. A hádejte, jakou jsem já měl na krku mašli...??? No zelenou, to je jasný :-)
A moc príma taky bylo, že bydleli blízko, tak za mnou jezdili na návštěvu často ještě před tím, než si mě pak odvezli.
Seznamování se světem
Domů si mě přivezli v květnu. Bylo chladno, to si pamatuju. Hodně pršelo a často byly i bouřky. Máma říkala, že je to dobře, že mě s tím hned půjde seznámit. Vzala mě na zahradu a řekla mi, že bouřka je normální věc, ať se nebojím. Tak jsem se nebál. A že nás jich později na výletech pár chytlo, ale já si to pamatoval a byl jsem v klidu.
Taky se musím pochválit, že od malička jsem byl strašně hodný pejsek. V podstatě nic jsem nezničil, jen jednu rohožku, plastovou konev na zahradě, jó a takové ty gumové zahradní boty, ty mi teda pily krev, ty jsem musel zlikvidovat. Ale to je jako vážně všechno. Plyšáky, no... Ale ti byli přece moji! Samozřejmě že to není jenom moje zásluha, to je jasný, že jsem se takhle chytrý a šikovný sám od sebe nenarodil. Naši mi to všechno řekli a naučili mě, jak se mám chovat. Když si mě přivezli, tak si vzali na střídačku měsíc dovolenou a všechno mi vysvětlovali. Že nohy od židle se neokusujou, polštářky se nikam netahaj, že si nemám hrát s miskou s vodou ani v ní nic koupat, že rozhodně nejsem zahradník a žádné nory a tunely do Jižní Ameriky hloubit nebudu nebo taky to, že musím umět zůstat sám doma a nepanikařit z toho. Jo, a že nemám honit kocoura! Hlavně našeho, ale ani žádného jiného. Takže dneska se kočky klidně můžou producírovat přes silnici a já jen kouknu a jdu si po svých. Jsem pašák! Prostě všechno mi to vysvětlili a mně to bylo hned jasné. Dělali jsme spolu jiné blbiny a všichni jsme byli moc spokojení.
Taky mě strašně moc bavilo, jak naši pořád vymýšleli různé výlety podle toho, kde se co děje. To jako aby mi všechno ukázali. Občas jim z toho vařil mozek. No nevím, to říkali oni, žádnou páru jsem neviděl. Takže jsme se jezdili podívat na koníčky, jindy zase na cyklisty, taky k poli na traktory, na klubovou psí výstavu a taky mě brali do Prahy. Páni, tak to bylo něco! To bylo pachů a lidí a pejsků a všeho, hustý. Dneska už jsem tam mazák, to je jasný.
Jé a když mě učili plavat... No to bylo boží... Já se nejdřív trochu bál, no vždyť jsem byl zodpovědné štěně, vám to pořád povídám. Tak se mnou páníček nejdřív brouzdal vodou a pak mi tam házel klacíky. Nejdřív jen kousek od břehu a pak dál. Já ho lovil a pak jsem najednou udělal tempo. Jé, paráda - UMÍM PLAVAT! Jsem velkej kluk!!!
Zima a sníh
Plavání mě děsně baví. Jak jedeme v létě k vodě, tak jsem jak na drátkách. To já to poznám, že se jede k vodě.
No ale, kamarádi, SNÍH...!!!! Tak to je věc! To je něco... Zimu a sníh miluju úplně nejvíc nejvíc. A naši to vědí, takže hned jak napadne, tak balí a jedeme na hory. Oni to tam taky milujou.
Ve sněhu bych mohl řádit do roztrhání těla, jak je venku bílo, nedám našim chvilku pokoj. No maximálně na kafe, ale pak hned jdeme blbnout veeen!
S tebou mě baví svět
Ještě bych chtěl říct, že mám jedno slovo, kterému nerozumím. Na to nejsem zvyklý, já totiž jinak rozumím všemu, co naši říkají. I když si povídají jen mezi sebou, tak vím o co jde. Ale pak je tady slovo PRINC. Povel to žádný není, to je mi jasné. Ale co tím myslí... Děje se to někdy i několikrát denně. Jeden nebo druhý z nich se na mě zadívá, nasadí takový jeden speciální výraz ve tváři a řekne: "Ty si princ." A dál se nic neděje. Tak já nevím. Ten výraz mi trochu připomíná písničku z jednoho filmu, kde se zpívá Já bych tě láskou sněd. Doufám, že se pletu a nesnědí mě! To by mě dost mrzelo, protože MĚ S NIMA BAVÍ SVĚT...
Bondíčku, NÁS S TEBOU BAVÍ SVĚT...!
❤️❤️❤️
Fotogalerie o mně
