Jaký jsem...?
Lidé o mně často říkají, že jsem moc milý pejsek... No a to já jsem! Mám se krásně, pořád někde lítám s páníčkama, podnikáme různé akce, jezdíme na výlety, cvičíme, pracujeme na zahradě, bydlím s nimi doma a všechno děláme společně. Tak proč bych měl být nevrlý, no ne...?!
Miluju svojí rodinu. Nade vše! Ti dva dvounohý jsou celý můj svět. Žádný běžící zajíc, kočka nebo jiný hafík mi nestojí za to, aby se naši zlobili nebo hůř, aby se mi třeba ztratili z dohledu. Páni... to mi jednou udělali, když jsem jako malé pubertální trdlo běžel za zajícem. Úplně jsem za to ale nemohl, on mi vběhl přímo před čumák. Asi metr. Tak mě zblbnul, že jsem letěl za ním. Pak se uprostřed pole otočím a naši nikde! Pánové, ve mně by se krve nedořezal! To byla taková panika. No letěl jsem hned zpátky a naštěstí jsem je našel v křoví. Tenkrát jsem si myslel, že tam spadli. Ale oni to dělají občas dodnes, tak už vím, že mě jen zlobí, a že si je musím víc hlídat a neběhat moc napřed. No ale funguje to řeknu vám... Sice už vím, že tam vždycky budou, občas na ně hodím pohled, že tohle je fakt už trapný, no ale hledat je běžím vždycky, co kdyby náhodou, že jo...
No a kromě tohohle ponaučení mi to taky normálně vysvětlili. Že všechna zvířátka chtějí mít svůj klid, a že si nechtějí hrát s pejskama. Tak jsem na ně na všechny hodný a už si jich ani moc nevšímám. Co bych si taky povídal třeba s takovou slepicí, že...
Jo a do naší rodiny patří taky kocour. Naši říkají, že je to můj nevlastní brácha... No nevim. Nerad to přiznávám, ale taky mi na něm moc záleží. Kdyby mu chtěla ublížit nějaká cizí kočka, to bych jí dal do kožichu. Už se to stalo, vlezla k nám přes plot a s bráchou na sebe syčeli. No já jí hnal!
Lidi mám taky rád. A nebo jsou mi jedno. Jak kdo. Babi s dědou jsou moc fajn. Vždycky když tam přijedeme (nebo oni k nám), tak od babi dostanu žervé. Prý je zdravější než pribiňák. Mňam. Občas se dospěláci zakecají, tak se musím trošku vrtět, abych se připomněl :-) A taky máminu tetu se strejdou mám tuze rád. Teta se trochu bojí psů, ale mě ne, já jsem jí prý úplně okouzlil. Ta o mně taky říká, že jsem hrozně milý pejsek a pořád se na mě tak hezky culí. Tak si mezi ně se strejdou vždycky sednu, oni mě drbou a jsou blažení.
Podtrženo sečteno - jsem milý, hodný, veselý, poslušný, nekonfliktní pejsek. Závislák na našich, prý jsem doslova jejich klíště. Ale taky jsem moooc chytrý. A zvědavý. I zvídavý :-)
A taky máma říká, že dělám čest svému jménu, že jsem veliký gentleman. A to já jsem! Mám sousedku borderku, a když nám páníci hází míčky, běžíme oba co to dá, ale na konci já pak přibrzdím a nechám jí vyhrát. Je to přece dáma... Ale to mi věřte - stojí mě to teda přemáhání! Míček! Můj! No na chvíli jí ho půjčím, páč vím, že mi ho naši potom vrátí. A taky dobroty si beru moc opatrně. Jsem velký pes, tak radši jemně, abych naše náhodou omylem neškrábnul zubem do ruky, to by mě mrzelo. Jo a když jsme byli se ségrou malá štěňata, tak u nás ségra jednou málem spadla do bazénu, ale já jí nenechal. Věděl jsem, že k bazénu nemáme sami chodit, tak jsem jí pořád tahal za nohu, ať jde odtud pryč. No jenže ona si nedala říct, tak tam málem zahučela, musel jí chytit její taták. No já jí to řikal...